Syndrom vyhoření

Jak si vyhořívání všimnout včas a co s tím potom?

Inspirativní rozhovor s bývalým školitelem a posléze top manažerem velkých firem, který se ocitl na klouzačce k vyhoření, ale na rozdíl od mnohých jiných to včas zachytil a nemusel tak povstávat úplně ze dna a z popela jako bájný Fénix.

Po vysoké škole jste začal školit komunikaci ve významné finanční instituci. Je to práce s lidmi, čili náročná disciplína. Co vám tahle práce dávala a brala?

Práce mě samozřejmě živila a kromě toho jsem slyšel od těch stovek až tisíců lidí mnoho jejich osobních zkušeností, ze kterých jsem si mohl něco vzít i pro sebe. Na druhé straně jsem neměl pocit, že by ta práce byla dostatečně společensky ceněna. Lidi také nezajímá, co prožíváte, že máte třeba zrovna těžké období, oni vždycky očekávají představení s úsměvem.

Leccos se dá zachránit tím, když člověk vidí, že jeho práce má smysl. Dávala vám vaše práce smysl?

Problém byl v tom, že jsem jako školitel pracoval přímo v té společnosti a lidi, kteří prošli mými školeními, jsem pak potkával a mohl sledovat, jak to s nimi jde dál. Kdybych jezdil někam přednášet externě, bylo by to možná jiné. Takhle jsem viděl, že i když jsem něco odpřednášel xkrát a lidé vypadali, že to chápou, efekt tam většinou nebyl. Slyšel jsem třeba „Zkusila jsem to, ale nefunguje to.“ Ono to samozřejmě nestačí jednou nebo dvakrát zkusit. Na deset podobných případů připadla jedna pochvala, takže výsledný pocit byl, že mi ta práce nevracela to, co jsem do ní dával. A do takové práce vkládáte i kus sebe.

Jak dlouho trvalo, než to přešlo do této fáze?

Prvních pět nebo šest let to bylo dobré, potom ale mé nadšení začalo pohasínat a dál už jsem to tlačil jen rozumem. Vydržel jsem ještě dalších šest let.

Byly tam ještě jiné okolnosti, které k vyhořívání přispěly?

Když máte nadřízeného magora, který vaši práci znehodnocuje. Kdyby ještě výsledky mé práce závisely jen na mě… ale na to, co přicházelo z vedení, a na atmosféru ve společnosti jsem neměl vliv.

Co vás přimělo ke změně?

Bilance surové reality. Přebral jsem si, co to bere a co přináší, což byly vlastně jen peníze. Chci tohle dělat ještě čtyřicet let do důchodu? Drtilo mě vědomí, že zítra v deset budu říkat přesně tohle a v jedenáct tohle, pozítří znova a za týden znova.

Ne každý dovede zachytit vyhoření takhle relativně brzy. Jak se to povedlo vám?

Myslím, že jsem mohl využít zkušeností lidí, se kterými jsem během koučování pracoval. I když je těžké to u sebe zachytit a poznat, protože blbou náladu můžete přičíst i ekonomické krizi a společenské náladě. Ale jednoho dne prostě bylo jasné, že ta práce mnohem víc bere, než dává.

Tak jste se rozhodl pro změnu?

Ano. Přišla mi v té době nabídka na jinou pozici a jiný typ práce a přijal jsem ji.

Hodně lidí se zastaví a změnu neudělá kvůli pochybnostem, jestli tu změnu zvládnou, jestli budou na novou práci stačit a podobně. Vy jste pochyby neměl?

Rozumově jsem si vysvětlil, že stávající práce mě vycucává a že to nebude jiné, takže změna je jediné řešení. V armádě, kde stále působím v aktivních zálohách, jsem se naučil uspořádat si priority a udělat akci. Z dětství jsem si spíš odnesl tendenci si stěžovat, ale to jsem se odnaučil. Když něco nemá výsledek, je potřeba si to racionálně přiznat, nefňukat a něco udělat.

Přešel jste pak do top managementu. Věci se zlepšily?

Změnily se. Tato práce byla náročná časově a taky v tom, že jednáte s mnoha lidmi a v těchto patrech jde často o lidi psychopatického ražení. Musíte se při jednáních s nimi pekelně soustředit, a když za den potkáte dva takové, večer se cítíte jako po skládání uhlí.

Na plusové straně byly zas jen peníze?

Víceméně ano. A za čas mě přestaly zajímat, protože jsem si připadal, že vůbec nežiju. Měl jsem malé děti… a obrovské rodinné problémy, které skončily rozvratem rodiny.

Takže?

Zase jsem si musel přebrat priority. Děti mám ve střídavé péči. Bude se o ně starat nějaká chůva, nebo s nimi chci být já? Rozhodl jsem se pro to druhé. Přešel jsem do mnohem klidnější práce.

Máte nějaký tip, jak si dodat energii nebo odvahu k zásadním rozhodnutím?

Mně vždycky pomohlo promítnout si důsledky jednotlivých rozhodnutí do budoucnosti. Jaké to bude, když udělám tohle? A na základě toho se rozhodnout a udělat to rychle, protože ne vždy se věci změní hned po rozhodnutí, spíš se začnou dít a je tedy škoda ztrácet čas. Počítám s tím, že se věci budou zlepšovat postupně.

Kde berete jistotu, že jste se rozhodl správně?

Ta jistota není. Ale vím, že i ne úplně ideální řešení může přinést aspoň nějaký výsledek.

Díky moc za rozhovor a hodně štěstí!

Pokud jsem tím mohl nějak někomu pomoci, jsem rád.

:::::::::::

A ještě dvě kratší kazuistiky:

Kamila T., 36 let, pracovala v oddělení marketingu:

První dva roky to v práci docela šlo, dělala jsem v případně nutnosti i hodně přesčasů, snažila se vyhovět zákazníkům a práce mě velmi uspokojovala. Plíživě ale začaly problémy s vedením firmy. Ředitele postihly vážné zdravotní potíže, ale nechtěl se vzdát možnosti všechno po mně kontrolovat a všechno schvalovat. O firmě ale v důsledku své nepřítomnosti věděl čím dál míň, zasekl se v posledním roce, kdy byl ještě v pořádku, a odmítl každý pokus o zavedení nějaké novinky z mé strany. Po třech takových letech jsem už byla schopná řešit jen opravdu nezbytné věci a i to jsem dělala na poslední chvíli. Jakákoli jiná aktivita byla nulová, což bylo dáno i tím, že už za 2-3 hodiny v práci se mi chtělo hrozně spát. Strašně mi taky vadilo, kolik času „proflákám“ nad novinami, kávou, telefonáty se známými a hraním karet na počítači. Tak jsem si nainstalovala výukový program na angličtinu a od té chvíle jsem minimálně 3/4 pracovní doby trávila učením. Z firmy jsem nakonec odešla, ale ještě teď mi jde mráz po zádech, když si vzpomenu na ty marné nápady a pokusy a na stovky zbytečných hodin. Problémy se spánkem a nadměrnou denní únavou mám dodnes.

Jakub S., 47 let, lékař

Na fakultu jsem šel s velkým nadšením a opouštěl ji s velkými plány, jak zrovna já budu reformátorem, jak budu lidsky jednat s každým pacientem, jak si na každého udělám čas a jak pro takovou práci získám i další. Když si na to dneska vzpomenu, vyvolá mi to kyselý úsměv. Po 20 letech praxe se chovám úplně stejně, ne-li hůř, než ti doktoři, jimž jsem se právě podobat nechtěl. Prvních pár let to šlo, ale dlouho jsem nedokázal vzdorovat systému, mnohdy protivným a nespolupracujícím pacientům, někdy děsně hloupým sestrám, mladým frajírkům a ignorantským starším doktorům. Abych se úplně nezbláznil, vytvořil jsem si obranu – pacient je pro mě jenom chorobopis a jeho nemoc, vůbec nic jiného mě nezajímá. Nesměju se s nimi, neprožívám jejich problémy… Za dveřmi lékařského pokoje se odreaguju tak, že o nich nemilosrdně a někdy dost sprostě mluvím. Jsem naštvaný sám na sebe, že prožívám svou práci takhle, ale nevím vůbec, co s tím.

PhDr. Michaela Peterková, www.psyx.cz